S demografkou, datovou analytičkou a instruktorkou jógy Markétou Majerovou o zahraničních zkušenostech a znovubudování vědeckého výzkumu od počátku.

Málokterá z žen v české vědě měla možnost jako doktorandka svou kariéru zahájit na Max Planck Institute. S bohatými zkušenostmi se vrátila zpátky do Čech a od roku 2011 působí na Fakultě informatiky a statistiky. Podle Markéty Majerové působí akademická půda na první pohled jako prostředí, které je k ženám férovější. Ale i tak jsou ve vedoucích postech zpravidla muži. Co by podle Markéty Majerové byla pro ženy největší podpora ve vědecké práci si můžete přečíst v našem dalším rozhovoru.  

Jaká je vaše dosavadní vědecká kariéra? 

V roce 2003 jsem se přihlásila na doktorské studium na Přírodovědecké fakultě UK. Doktorát jsem zpracovávala na Max Planck Institute v německém Rostocku. Od roku 2008 jsem již jako vědecký pracovník působila několik let ve Francii a od roku 2011 působím jako odborná asistentka a vědecká pracovnice na Fakultě informatiky a statistiky VŠE. Zajímám se o zdraví, úmrtnost a pokročilé demografické metody. Spolupracovala jsem s Českým statistickým úřadem na metodice úmrtnostních tabulek a projekcí. Vedla jsem několik výzkumných projektů Grantové agentury ČR, v této agentuře jsem také působila jako hodnotitel. Kromě kariéry vědce také pracuji jako datová analytička a ve volném čase jako instruktorka jógy.  

Co považujete za zlomový bod, ve vaší kariéře, pokud ho vnímáte? Případně, pokud máte pocit, že jste ho ještě nedosáhla, jak si ho v budoucnu představujete?  

Zlomový bod byl asi odjezd do zahraničí, nejprve do Max Planck Institutu jako doktorandka a poté získání pracovního kontraktu v Paříži v národním demografickém institutu. Tyto pracovní pozice mi umožnily každodenní kontakt se špičkami v našem oboru, ale i navázání přátelství, z nichž mnohá se proměnila v budoucí spolupráci na zajímavých projektech. Měla jsem také štěstí, že v době, kdy jsem v Max Planck Institutu pobývala, se tam sešlo opravdu mnoho mladých i zkušených demografů z celého světa, z nichž většina zůstala v oboru. Během těchto pobytů jsem také měla příležitost učit na European Doctoral School of Demography nebo třeba SciencesPo v Paříži, což jsou jedny z nejprestižnějších institucí ve svých oborech.  

Čím se aktuálně zabýváte? Jaké jsou vaše plány?  

Můj zájem vědy směřoval k otázkám analýzy zdraví a úmrtnosti, konkrétněji příčiny úmrtí, sociální rozdíly ve zdraví, rizikové faktory a nověji jsem se začala zabývat vlivem sezónních faktorů. Mým plánem je v tomto zaměření pokračovat a aplikovat nové datové a analytické postupy, které teď zažívají velký boom. Ráda bych také navazovala spolupráce s místními výzkumníky a samozřejmě bych chtěla i pokračovat v dlouhodobých mezinárodních projektech.  

Jaké překážky jste ve své kariéře musela překonat?  

V určitém bodě jsem se musela rozhodnout, zda zůstanu v zahraničí. Přestože jsem měla několik atraktivních nabídek, z rodinných důvodů jsem je odmítla. V Čechách jsem si pak musela svůj výzkum vybudovat od základů, v novém prostředí. Nakonec to ale bylo asi k něčemu dobré, stejně jako všechno „zlé“, ale dlouho jsem to vnímala jako ztrátu.  

Jak vnímáte pozici žen ve vědě a akademické sféře?   

Vždycky jsem měla pocit, že akademické prostředí je k ženám férovější než jiné obory. Jako jedno z mála umožňuje časovou flexibilitu, je vstřícnější ke zkráceným úvazkům a ženy nejsou platově znevýhodňovány. Nicméně časem jsem si začala všímat, že na vedoucích postech nebo na schůzích rozhodovacích orgánů jsou v podstatě samí muži, a to i v oborech, které jsou jinak genderově vyvážené (jako například sociální vědy). Toto nastavení pak sekundárně vytváří příjmovou i poziční nerovnost.   

Problém žen ve vědě ale podle mě nesouvisí s tím, že ženy jsou ženy, ale s tím, že ženy mají děti. S dětmi (obzvlášť malými) je těžké až nemožné vyjet na stáž, problém je i týdenní konference. Pokud chcete nebo musíte vzít děti s sebou, náklady na cestu jsou násobně vyšší, je potřeba zařídit hlídání během konference, školní děti pak zase nemůžete uvolňovat na delší dobu ze školy, a podobné přízemně logistické problémy.  

Dále pak žena na mateřské vypadne z rytmu publikační činnosti, která jí pak chybí při žádání o granty, kde se hodnotí primárně publikační činnost za posledních pět nebo tři roky. To samé platí pro zkrácený úvazek.  

Když si projdete data, která máme k dispozici, vnímáte situaci stejně?   

Data výzkumu Sociologického ústavu tuto domněnku potvrzují – ženy málo participují na vedoucích a rozhodovacích postech. To je samozřejmě logické s ohledem na to, že agenda spojená s těmito posty je nad rámec běžných pracovních povinností, a žena na to prostě nenachází čas. Potěšila mě však genderová vyrovnanost v lékařských oborech. V technických oborech je účast žen také menší, ale tam jde podle mě stále o doznívání historických trendů a participace žen se bude zvyšovat, například i díky cíleným programům pro zvýšení podílu žen v IT.  

Na čem je za vás důležité zapracovat v rámci VŠE, ale i obecně akademického prostředí u nás, aby se postavení žen ve vědě zlepšilo?  

Předně bych chtěla říct, že osobně mi kolegové z VŠE vždy vyšli vstříc, profesně i lidsky, čímž mi z velké části umožnili skloubit kariéru a rodinu v kritickém období, kdy jsem měla dvě malé děti. Vedoucí naší katedry je žena – jedna z výjimek testujících pravidlo – a i to možná přispělo k tomu, že já i děti jsme „přežili“ bez újmy. Ten tlak a nápor byl ale i tak obrovský.  

Obecně lze doporučit, aby ženám byly umožňovány flexibilní úvazky, aby ženám s dětmi byly po nějakou dobu po mateřství sníženy publikační nároky, aby bylo zajištěno hlídání po dobu přednášek (bohužel se stává, že přednášející vezme kojence na přednášku…), a pak nějak vstřícně řešit konference a možnost zahraničních výjezdů.  

Jaké tipy a doporučení byste dala začínajícím vědkyním a vědcům?   

Mladým vědcům bych doporučila vyjet do zahraničí co nejdříve – v rámci Erasmů již během studia. Dále potom aktivně vyhledávat dotační programy a grantové pobídky, také ideálně již v rámci studia. Zapojovat se do existujících projektů – v podstatě každý vědecký projekt hledá studenty a doktorandy. Dále využívat vzdělávací programy, online ale spíše prezenční, kde je možnost osobně se seznámit a vytvářet budoucí profesní sítě. Důležité také je již od začátku pečlivě vybírat, do jakých časopisů budou posílat své články a zaměřit se pouze na kvalitní časopisy a konference – i když cesta k výsledku vypadá trnitější a delší, jedna dobrá publikace je lepší než deset průměrných. Je potřeba počítat s tím, že práce ve vědě nikdy nekončí, je potřeba se neustále učit něco nového ale zároveň umět vypnout, s postupem času také přibývá administrativy na úkor výzkumu. S ohledem na budoucí potenciální mateřství nebo otcovství je také dobré si pauzu předem naplánovat a připravit se na ni formou vyladění očekávání na obou stranách (zaměstnance i zaměstnavatele).