S autorkou knihy o roli peněžní iluze na trzích a jejím propojením s tzv. behaviorální makroekonomií docentkou Helenou Chytilovou o pozici žen ve vědě.

“Dělat vědu je náročné, ale velmi naplňující. Současný akademický svět klade na ženy působící v oblasti vědy poměrně vysoké nároky.” O tom a dalších věcech se v rozhovoru rozpovídala docentka Helena Chytilová.

Jaká je vaše dosavadní vědecká kariéra? 

V roce 2013 jsem úspěšně ukončila doktorská studia v oboru ekonomická teorie na VŠE a svou habilitační práci v oboru ekonomie jsem obhájila v roce 2018.  Dále absolvovala studium M.A. na Staffordshire University a Universiteit Antwerpen (2006) v rámci magisterského programu International Trade and European Integration. Jako asistent, doktorand a docent jsem působila na krátkodobých i dlouhodobých studijních a výzkumných pobytech na University of Houston, Texas (2010), na Vienna Center for Experimental Economics, University of Vienna (2013) a University of Chicago, Becker Friedman Institute (2014). Specializuji se na experimentální ekonomii, behaviorální makroekonomii, ekonomii vzdělání a monetární ekonomii.   

Pro vědu jsem se rozhodla, protože už odmala toužím porozumět světu okolo sebe. Ekonomie jako společenská věda je skvělou příležitostí, jak porozumět lidskému chování a s tím spojeným motivacím.   

Ve svém výzkumu se orientuji zejména na alternativní moderní a dynamické proudy v oblasti ekonomie, a to konkrétně behaviorální a experimentální ekonomii, tedy ty, které stojí mimo hlavní proud. Motivací mi bylo zejména to, že stále existují tzv. bílá místa v ekonomii, na které nejsou schopny současné mainstreamové ekonomické modely nalézt odpověď. Pro mě bylo lákavým zejména iracionální chování jedinců, které může mít významné dopady na agregátní úrovni (na úrovni celé ekonomiky), a proto jsem se začala ve svém výzkumu orientovat zejména na tzv. behaviorální makroekonomii (s důrazem na monetární teorii a politiku), což je disciplína, která má velký potenciál, a která je laicky řečeno teprve „v plenkách“, na rozdíl od behaviorální a experimentální mikroekonomie.  

Právě experimentální ekonomie je skvělým doplňujícím nástrojem, který umožňuje zkoumat i fenomény, pro které nejsou standardně dostupná statistická data, jako např. koordinační selhání, výskyt peněžní iluze, včetně dopadů na agregátní úrovni, runy na banky apod.  

Co považujete za zlomový bod, ve vaší kariéře, pokud ho vnímáte? Případně, pokud máte pocit, že jste ho ještě nedosáhly, jak si ho v budoucnu představujete?  

Pro mě bylo určitě velmi inspirující setkání s profesorem Richardem Thalerem v roce 2015 při příležitosti jeho návštěvy na VŠE v Praze, i když jsem se dané oblasti zkoumání věnovala již dříve během svých doktorských studií.  Tehdy jsem měla možnost diskutovat s ním právě čerstvě rozvíjející se disciplínu behaviorální makroekonomie. Dále bylo pro mě klíčovým setkání s profesorem Johnem Listem v roce 2014 při příležitosti mé vědecké stáže na University of Chicago, kdy jsem měla možnost působit vědecky na Becker-Friedman institutu. Dále byly pro mne velmi významné i diskuse s ním během jeho pobytu v Praze v roce 2022, kdy jsem s ním měla možnost strávit dva dny a kdy rovněž přebíral doktorát honoris causa na VŠE v Praze. Profesor List je významným odborníkem na experimenty v terénu a ekonomii vzdělání. Té ve svých experimentech také věnuji pozornost.  

Zkušenost ze zahraničních vědeckých pobytů a vědecké rozpravy s profesorem Listem, profesorem Thalerem a také s profesorem Tyranem mě nakonec vedly k tomu, že jsem začala psát knihu o roli peněžní iluze na trzích a jejím propojením s tzv. behaviorální makroekonomií.  Ta byla nakonec vydána známým mezinárodním nakladatelstvím Routledge a v roce 2017 jsem za ni získala cenu rektorky VŠE za 1. místo v kategorii knižní publikace.  

Jaké překážky jste ve své kariéře musela překonat?  

Asi největší metou minulosti bylo zkompletování výše zmíněné knihy, které bylo výsledkem víceletého výzkumu a stálo spoustu úsilí a odříkání. Byla jsem z časových důvodů také nucena omezit standardní publikační činnost v podobě článků v paperů, neboť koncipování knihy je výrazně náročnější než publikace článků.  

Dělat vědu je náročné, ale velmi naplňující. S překážkami se setkávám kontinuálně v průběhu celé vědecké kariéry tak asi jako každý.  

Současný akademický svět klade na ženy působící v oblasti vědy poměrně vysoké nároky. V tomto ohledu mě velmi inspirovala diskuse se zahraničními profesory, kdy jsme se shodli, že celá společnost vidí jen úspěchy, ale nikdo nevidí neúspěchy a desítky neúspěšných pokusů, ať už v samotném vědeckém zkoumání anebo následně vynaložené úsilí na publikování v prestižních nakladatelstvích či zahraničních žurnálech. Pokud chce člověk ve vědě uspět a zejména uspět ve špičkovém vědeckém výzkumu, publikace v kvalitním impaktovaném zahraničním časopise je běh na dlouhou trať. Je to záležitost ne na rok, ale klidně na dva či na tři. Máte vícero článků v recenzních řízeních (jako třeba momentálně já) a čekáte a čekáte. Přitom vědecká aktivita a výsledky výzkumu jsou leckdy zcela neoprávněně zužovány na publikace v podobě článků. Obvykle jste pro zjištění vašeho vědeckého potenciálu dotazováni: v jakém decilu či kvartilu jste publikovala? Místo toho, abyste byla dotazována – co jste objevila, v čem ve vašem výzkumu došlo k posunu vědy, jaká je přidaná hodnota vašeho výzkumu? Ale to je bohužel výsledek stávajícího trendu hodnocení vědy, a to nejen v ČR. Překvapující je, že například nejsou vůbec v úvahu brány výsledky výzkumu publikované v knižních publikacích, a to i v prestižních nakladatelstvích. Svým způsobem se publikační činnost stala poněkud svérázným byznysem, a to na úkor skutečné vědy.  

Kromě toho, v současnosti působím jako proděkanka pro zahraniční vztahy, což je pro mě funkce naplňující, která je velmi atraktivní ve své náplni práce, ale o to méně pak zbývá času na samotnou vědu. Nicméně má současná pozice/funkce mi umožňuje realizovat se v tom, co je mi opravdu blízké a zvát na fakultu významné odborníky jako např. prof. Johna Lista (University of Chicago), či profesora Jeana-Roberta Tyrana (University of Vienna) a odborníky z dalších univerzit jako University of Glasgow, či University of Turku. Výhledově plánujeme zužitkovat spolupráci se zahraničními odborníky jako fakulta na poli vědy, a to zejména v podání mezinárodního vědeckého projektu např. typu Horizont s konsorciem univerzit.  

Čím se aktuálně zabýváte? Jaké jsou vaše plány?  

V týmu jsme nedávno dokončili experimentální výzkum tzv. Barrovy-Ricardovy hypotézy, která je velmi aktuální v kontextu současného zadlužování ekonomiky.  

V současné době máme v plánu v rámci týmu provést laboratorní experiment stavící na předchozím vědeckém výzkumu, zkoumající v pokročilejším modelovém provedení pravděpodobnost toho, že nastane run na banky za určitých okolností, kdy lidé čelí tzv. averzi ke ztrátě.   

V kooperaci s doktorandským týmem máme dále v plánu zkonstruovat alternativní index měřící stupeň nezávislosti centrální banky a jeho možné dopady na ekonomickou výkonnost s vyvozením relevantních hospodářsko-politických implikací a doplnění o laboratorní experiment.  

Plány? Spojit lidi, (od doktorandů až po akademické pracovníky a zahraniční experty), tvořit týmy, a to i v kooperaci s panem proděkanem pro vědu prof. Martinem Pěluchou v souvislosti s podáváním mezinárodních vědeckých projektů na poli experimentální ekonomie.   

V poslední době se zajímám o moderní trendy spojené s digitalizací ekonomiky a zkoumám možnou roli a využití neuronových sítí pro výzkum v oblasti měnové teorie a politiky.  

Jak vnímáte pozici žen ve vědě a akademické sféře?   

I když se ještě nenacházím v této fázi života, vnímám z mého pohledu velmi silně handicap ženy vědkyně, a to v umění toho zkombinovat právě vědeckou práci s rodičovstvím a péčí o děti. Pokud chce žena dělat vědu na opravdu špičkové světové úrovni, tak skloubení s mateřstvím je téměř nemyslitelné anebo je vykoupené významnými ústupky.  

Líbí se mi ale, že akademická sféra umožňuje nejen zkrácené úvazky, ale i relativně pružnou pracovní dobu, včetně práce z domova, kdy si člověk může řídit své pracovní aktivity. Oceňuji i v případě VŠE možnost využití univerzitní mateřské školky zaměstnanci, která je ale až od věku 2,5 let. Jako nejproblematičtější proto vidím schopnost skloubit vědeckou práci s mateřstvím v období raného věku dítěte.   

V tomto ohledu bych doporučila eventuální inspiraci v zahraničí. Například ve Finsku, kam jezdím pravidelně každý rok přednášet, existuje významná podpora žen působících ve vědě ze strany univerzit i státu. A spíše pro zajímavost uvádím, že skandinávské země (Dánsko, Švédsko, Finsko) uplatňují tzv. genderově neutrální systém rodičovských dovolených, kdy ženy mají jako matky tzv. rovnou rodičovskou dovolenou s partnerem/manželem. Finská vláda zavedla tento systém relativně nedávno v reakci na nízkou porodnost. Např. finský ministr obrany Antti Kaikkonen v prosinci 2022 oznámil, že půjde v lednu na dva měsíce na otcovskou dovolenou.  

Jaké tipy a doporučení byste daly začínajícím vědkyním a vědcům?   

Ve vědeckém zkoumání asi nevzdávat se a stále to zkoušet, metodou pokusu, omylu. Neustále se snažit nejen otázky klást, ale hledat i vytrvale odpovědi.  

Věda je usilovná a náročná práce, která je krkolomnou cestou plnou zvratů, mnohdy beznaděje, ale pokud přijde objev, tak následná radost z poznání je něco, co Vám nikdo nevezme.  

Kromě toho bych ze své pozice proděkanky doporučila rozhodně každému vyjet na jakýkoliv studijní pobyt v zahraničí či vědeckou stáž do zahraničí. Mohu sama potvrdit ze svých zkušeností, neboť můj první zahraniční pobyt jsem uskutečnila ještě v době svého magisterského studia a již ten mi vytvořil základy pro mou další kariéru. Nejenže se jedná o neocenitelnou zkušenost, která vám umožní profesně růst, ale také je to i možnost, jak navázat kontakty s opravdovými experty v oboru a rozvíjet vědecko-výzkumnou spolupráci do budoucna. Mezinárodní zkušenost je klíčová pro rozšíření obzorů.